Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výchova a výcvik štěněte

22. 3. 2013

V první řadě musíme štěně naučit na jméno. Vybereme si jméno, které se nám líbí - je dobré, pokud obsahuje výraznou souhlásku „r, s, š, č, …“ a je krátké. Toto jméno pokud možno nijak neskloňujeme, neobměňujeme a nepoužíváme zdrobněliny. Každá, byť sebemenší obměna, je pro štěně veliká změna a pak déle trvá, než si na jméno zvykne. Oslovujeme ho co nejčastěji, ale vždy jen v kladných spojitostech. Pokud provádí něco, co nemá, neoslovujeme ho a jen dáme zákazový povel, např. „fuj", „přestaň", „dost", „ne“. Štěně při oslovení hladíme, dáváme mu žrádlo, nebo nějaký pamlsek nebo si s ním hrajeme.

Postupně začneme přidávat povel na přivolání. Je úplně jedno, co si zvolíme, ale už to pak musíme vždycky dodržovat, např. „ke mně“, „pojď sem“ či cokoliv jiného. Štěně nejprve oslovíme a když vidíme že reaguje, přivoláme ho, hodně ho pochválíme a dáme pamlsek.

Nevoláme na štěně zbytečně, pokud víme, že k nám nepřiběhne, když si například hraje s jiným psem nebo něco žere. Zkusíme ho nejprve zaujmout oslovením, můžeme při tom vydávat nějaké zajímavé zvuky nebo třeba začít utíkat od něj na opačnou stranu a když vidíme, že si nás všimlo, přivoláme ho. Pokud máme možnost se štěnětem od začátku chodit na volno, bez vodítka, tak je to úplně nejlepší a nejrychlejší způsob, jak štěně naučit na přivolání a hlavně, aby si nás samo hlídalo.

Nikdy se nesnažíme štěně honit a chytat ho, nepodaří se nám to! I když je štěně neohrabané, je přeci jenom rychlejší a hlavně ho takovýmto „lovem“ jen vyděsíme a navíc bychom mu mohli i ublížit, např. na něj šlápnout. Kdykoli se štěně na procházce začuchá nebo jde na opačnou stranu než my, tak na něj zavoláme a buď si zkusíme dřepnou a mávat rukama nebo např. zatleskat, což pro štěně bude zajímavé a lákavé gesto a pravděpodobně se za námi vydá, a nebo se naopak rozeběhneme na druhou stranu, štěně dostane strach, že ho tam chceme nechat samotné a jistě nás brzy dožene. Můžeme se mu také zkusit schovat, to je však lepší u trošku větších štěňat, která už vědí, že tam někde jsme a půjde nás hledat. Malé štěně by se tím mohlo vyděsit a začít utíkat na opačnou stranu.

Dalším povelem, který se štěně snadno a rychle učí je povel „sedni“. Musíme mít na paměti, že pro psa je velký rozdíl mezi povely „sedni" - „sedni si" - „seď“, to jsou tři různé povely, takže opravdu dobře zvažte, co se vám nejlépe vyslovuje. Nácvik provádíme tak, že se postavíme před štěně a ruku s pamlskem, kterou přiložíme štěněti k čumáku, začneme zvedat nahoru a dozadu. Štěně bude sledovat pamlsek a tento pohyb ho sám převáží a donutí sednout. Můžeme to cvičit, i když štěněti neseme misku se žrádlem, případně s nějakou hračkou. Vždy při tom opakujeme povel a pak štěně pochválíme.

V návaznosti na tento cvik můžeme začít s výcvikem „lehni“. Pokud štěně již sedí, dáme mu opět ruku s pamlskem k čumáku a tentokrát pohyb ruky jde dolů a dopředu, štěně se po pamlsku začne natahovat, případně hrabat packou a ve snaze pamlsek dostat si lehne. Dejte si pozor, ať po každém povelu „sedni“ nenásleduje povel „lehni“ - štěně by se rychle naučilo, že pamlsek dostane, až když leží a povel „sedni“ úplně vypustí. Starší štěně pak můžeme učit i povel „sedni“ z leže, kdy opět ruku s pamlskem zvedáme nahoru, případně psovi mírně přišlápneme packy, aby pochopilo, že s nimi má uhnout.

Způsobů, jak štěně naučit sedni nebo lehni, je více, většinou se jedná o techniky, kdy využíváme tah vodítka a tlak ruky, tyto metody jsou však vhodnější pro starší psy, kdy už „fígle" s pamlsky nefungují. Psa při nich nutíme k něčemu, co zprvu nechápe a občas , ať už ze strachu či vzdoru, může být jeho reakce nežádoucí a přehnaná, a to buď agresivní nebo naopak absolutně podřízená, kdy si pes lehne na zádna a plně se nám odevzdá. Je to také pro psy i méně příjemná metoda.

Ze základních povelů už potom zbývá jen přesvědčit psa, aby zůstal tam, kde ho necháme. Je dobré, pokud si na odložení psa na nějakém místě zvolíme dva povely, např. „čekej“ a „zůstaň“. Povel „čekej“ můžeme využívat, pokud je pes před námi a my jen chceme, aby na nás na tento povel počkal, až k němu dojdeme. Záleží jen na nás, jestli po něm budeme vyžadovat, aby při tom stál, seděl nebo ležel. Pak tento povel můžeme využít, pokud chceme, ať na nás počká na určitém místě a poté ho k sobě přivoláme. Na rozdíl od tohoto povelu, můžeme povel „zůstaň“ využít, když psa potřebujeme odložit na delší dobu, např. před obchodem nebo na návštěvě. Při tomto povelu od psa vyžadujeme, aby setrval na určitém místě, až do doby našeho návratu. Velice důležité je psa z této pozice nikdy neodvolávat a vždy si pro něj přijít a pohladit ho, mít ho tak řečeno „na dotyk“. Pokud budeme při výcviku těchto dvou povelů důslední, můžeme na svém psu sledovat rozdíl v chování po vydání jednoho z povelů. Při povelu „čekej“ je pes neustále ve střehu a čeká na naše zavolání, kdežto u povelu „zůstaň“ si pes najde tu nejlepší polohu k ležení a odevzdaně čeká, protože ví, že se něco bude dít, až když se pro něj vrátíme a dotkneme se ho. Oba povely je dobré psa učit na volno, je to sice dost časově a někdy i psychicky náročné, ale dosahuje se tak lepších výsledků. U obou povelů musíme pokračovat postupně, hlavně pomalu, postupně prodlužovat vzdálenost a dobu setrvání psa na místě. Aby pes počkal, než k němu dojdeme, je dobré mít ho na vodítku nebo nějaké delší šňůře. Psa zastavíme a dojdeme k němu. Případně, pokud se k nám pes vrací, můžeme využít toho, až se začuchá, vydat povel „čekej“ a dojít ho. Nicméně lepší je začít od povelu „sedni“ nebo „lehni“, s následujícím povelem „čekej“. Je dobré využít gesto rukou, kdy mu před čumák dáme ruku dlaní k němu (jako „stop“) a postupně se začneme pozadu vzdalovat, abychom mohli psa neustále sledovat a kdykoli zasáhnout, když se zvedne. Zprvu poodejdeme jen pár kroků a vzdálenost postupně prodlužujeme, než psa přivoláme. Můžeme kolem psa chodit i v kruzích, což je pro psa náročné, protože má tendenci nás sledovat po celou dobu. Když se mu dostaneme do takového úhlu, kdy na vás nevidí, tehdy má největší snahu se zvednout. Později se již můžeme vzdalovat zády od něj. Případně nemusíme chodit ani tak daleko, ale prodlužujeme dobu, po kterou pes na místě setrvává. Poté ho přivoláme a velmi pochválíme. Pokud se pes zvedne bez povelu a jde k nám, chytneme ho, ústně vyčiníme, aby věděl, že udělal něco špatně a vrátíme ho přesně na to místo, kde jsme ho původně nechali. Povel „zůstaň“ učíme stejně jako povel „čekej“. Rozdíl je pouze v tom, že psa nikdy nepřivoláváme, ale vždy se pro něj vracíme. Postupně se prodlužuje vzdálenost a doba, na kterou psa odkládáme a začínáme se mu i schovávat. Je potřeba postupovat opravdu velmi pozvolna, nejprve stačí jen obejít nějakou překážku. Někteří psi snáší velmi špatně, když majitele ztratí z dohledu, a postupně za překážkou setrváváme stále déle. Ze začátku po správně provedeném cviku míříme rovnou ke psu a dbáme na to, aby se opravdu zvednul až se ho dotkneme. Později se kousek před psem otočíme a ještě poodejdeme, aby pochopil, že zvednout se může až na dotyk ruky. V další fázi výcviku můžeme využít pomocníka, který se nám snaží psa odlákat, my se nejprve pohybujeme v blízkosti psa a při náznaku, že by odešel, mu zopakujeme povel, případně ho vrátíme na místo, později ho sledujeme zpoza překážky a zdálky případně zopakujeme povel. Později můžeme psa naučit i to, že i když na něj budete vy sami volat, tak pes opravdu zůstane ležet dokud se ho nedotknete.

Nesmíme zapomenou na chůzi na vodítku a povel „k noze". Štěně vodíme na středně dlouhém vodítku cca 1,2 – 1,5 m. Do takto dlouhého vodítka se příliš nezamotává a ani není ve stresu z omezeného pohybu. Pokud je štěně naučené chodit s námi na volno, většinou si na vodítko zvyká lépe a rychleji, protože je zvyklé nás samo následovat a my mu vodítkem pouze vymezujeme prostor, jak daleko se může vzdálit. Když štěněti poprvé nasadíme obojek, bude z toho asi dost nervózní a bude se ho snažit dostat z krku a škrábat si ho. Je dobré ho na obojek navyknout v klidném, známém prostředí. Když vyjdeme se štěnětem na vodítku ven, vždy a neustále ho sledujeme, nikdy ho za sebou násilím netáhneme a naopak za ním neběháme všude, kam zrovna chce. Snažíme se jít volnou chůzí a lákáme štěně, aby nás následovalo. Pokud si sedne, s tím, že dál nejde, povolíme mu vodítko, dřepneme si a přivoláme ho. Když k nám dojde, opět pokračujeme v cestě. Štěně necháme vše řádně očichat a dáme mu dostatek času na prozkoukání a poslouchání neznámých zvuků. Vodítko držíme vždy pevně v ruce, i když to podle nás není potřeba, „protože malé štěně přece udrží každý“. Štěňata se často leknou nějakého neznáme zvuku, hodně se bojí štěkání ostatních psů a z ničeho nic sebou škubnou a snaží se utéct. Pokud štěně moc táhne, jemně cukneme vodítkem a přivoláme štěně zpátky. Můžeme používat pomocné povely „pojď, jdeme“, když chceme, aby se stojící štěně rozešlo, nebo „pomalu“, když jde moc rychle. Při tomto povelu můžeme mírně cuknout vodítkem. Štěně se hned od začátku snažíme držet na levé straně, aby si později lépe zvyklo na chůzi u nohy. Chůze u nohy se buď dá učit přes pamlsky, a to tak, že kdykoli štěně zpomalí nebo jde moc rychle, dáme povel „k noze“ a ukážeme psu pamlsek, který držíme v ruce, ruku se snažíme držet ve středu hrudníku, a pokud se štěně k noze vrátí, tak ho odměníme. Pokud nechceme k tomuto povelu využívat pamlsků, tak si štěně chytneme na vodítku na krátko a snažíme se ho u nohy udržet a při případném zastavení nebo přílišném tahání vodítkem cukneme a zopakujeme povel. Chůze u nohy je pro štěně náročná, ostatně jako celý výcvik a zpočátku by neměla trvat déle než pár min, ale můžeme vše několikrát za vycházku zopakovat.

Štěně necháme venku nejprve vyventilovat, pak s ním chvíli cvičíme, což můžeme prokládat hraním a pak ho v klidu odvedeme domů. Dáváme pozor na to, aby každý cvik končil úspěšně a pokud už jednou nějaký povel vyslovíme, dbáme na to, aby byl splněn, i když při tom budeme muset psu pomoc. Poté dáme povel, který víme, že pes určitě splní a cvičení ukončíme.