Jdi na obsah Jdi na menu
 


Akustické signály

24. 3. 2012

Mezi psy jsou stejně jako mezi vlky pro komunikaci používány četné akustické signály. Jedná se nejčastěji o různé formy vytí, vrčení, kňučení a štěkání. U psů je štěkání a vytí hlasitější a je užíváno pro komunikaci na větší vzdálenosti. Jejich sluchové orgány dokáží tyto zvukové signály směrově velmi dobře lokalizovat, s výjimkou některých nízkofrekvenčních signálů, které jsou proto využívány jako varovné. Vrčení a kňučení je užíváno pro komunikaci na krátkou a střední vzdálenost. Podle intenzity a vzorce projevu se dá určit motivace vysílajícího, případně i jeho individualita. Akustické signály však nezůstávají v prostředí. Nevýhodou je pomalejší šíření, kratší dosah a snadné rušení vnějšími vlivy, a to hlavně u vysokofrekvenčních signálů, které jsou snadno absorbovány prostředím. Naopak výhodou je, že jim menší překážky nevadí. Pes také dovede uzavřít své vnitřní ucho tak, aby z hluku oddělil ty zvuky, na které se chce soustředit.

Taylor uvádí, že pes může registrovat 35 000 Hz ve srovnání s 20 000 Hz u člověka. Psovité šelmy vnímají zvuky o dvě oktávy vyšší, než je nejvyšší tón, který může člověk ještě slyšet. Zvuky, které slyšíme na určitou maximální vzdálenost, zachytí psi na vzdálenost čtyřikrát větší.

Psi vydávají rozlišitelná štěkání v několika různých souvislostech. Zahrnují štěkání teritoriální, agresivní a varující. Teritoriální je běžné u většiny psů. U něj se mění intenzita podle zkracující se vzdálenosti od vetřelce a úrovně vzrušení jedince. Štěkání má funkci rychlého informování. Při malých vzdálenostech se může stát rychlejším a může být doprovázeno vizuálními signály. Může být použito také jako dalekonosný signál mezi psy pro určení místa a identity odesílatele. Jako odezvu dalším psům pes obvykle odpovídá také štěkáním, aby poukázal na svou přítomnost a identitu. Psi i lidé dokáží na dálku rozeznat štěkot jednoho psa od druhého. Štěkání se může vyskytovat také při hře, v úzkostných stavech, při rozrušení nebo v případě odloučení či strachu.

Mladé psovité šelmy štěkají vyšším hlasem než dospělí jedinci. Psi inklinují ke štěkání obvykle více než jiné psovité šelmy. Vlivem selekce se dá intenzita štěkotu ovlivnit. Při výběrovém chovu některých plemen bylo žádoucí, aby psi štěkali na neobvyklé zvuky a při příchodu cizinců. Tito psi pak byli vybíráni do chovu. Zajímavostí je plemeno Basenji, řazené mezi primitivní plemena. Psi tohoto plemene neštěkají, ale vydávají svůj osobitý zvuk v podobě směsice jakéhosi smíchu a jódlování.

Vlci vyjí kvůli upevnění vazeb mezi členy smečky, zároveň tím poskytují informaci o hranicích teritoria okolním smečkám, nebo když vyhledávají kontakt s dalšími vlky, případně pro účely páření. Psi vyjí, pokud se cítí osamělí, ale zřídkakdy aby posílili svazky ve smečce, a jen v ojedinělých případech z teritoriálních důvodů. Některá plemena, případně psi z některých chovů, vyjí při vzrušení. Význam takového vytí však není přesně znám.

Vrčení se většinou objevuje jako součást agresivního chování. Hluboký, nízký zvuk je obvykle doprovázen i vizuální hrozbou jako je zvednutí pysků nebo upřený pohled. Vrčení se může vyskytnout i během hry, zvláště během přetahování a při hře na honěnou. Hravé vrčení je vždy doprovázeno dalšími znaky hry jako je široké máchání ocasem, hravá úklona a živý pohyb. Kňučení je užíváno při pozdravu, když je pes frustrovaný (například se tím chrání) nebo má zkušenost s bolestí, může to být i součást rituálu aktivního submisivního chování.


Diplomová práce - KOMUNIKACE MEZI PSY, Ing. Michaela Máslová, 2006